Zázrak jménem les

Můj pradědeček byl pan nadlesní, spravoval církevní lesy na Vysočině. Prababičku měli všichni rádi, říkali jí „paní nadlesní“. V dětství jsem často slýchal příběhy o zvířátkách v lese a již jako kluk jsem dostával za dárky myslivecký nůž či dalekohled. V knihovně nemohl chybět atlas zvířat. Kalamář na psacím stole jsem měl ozdobený srnkami. Obývací pokoj krášlily veliké šišky, paroží jelenů a srnek, na zemi ležela kůže z divočáka. Vždy jsme měli pejska, o kterého jsem se staral, i když z pohledu výcviku asi zcela neúspěšně.Když jsem se později připravoval na myslivecké zkoušky, připadal jsem si jako kapitán lodi, který objevil nový kontinent. Otevíral se mi nový svět, nová planeta, nová moudrost, která chtěla být čtena a meditována. Přiváděla mě k fascinujícímu úžasu nad krásou vloženou do bytí každého živého tvora.(z úvodu autora)